Dýmkařův koutek

Alobal

Pokud nejste Arab (ne, nestačí k tomu palestina a velbloud), tak zajisté používáte při kouření dýmky alobal. Ne, že byste zrovna vytvářeli labutě nebo obalovali dýmku jako Apollo 11, ale něco mezi tabákem a uhlím mít musíte.

Možná si řeknete, že o takové triviální věci, jako je alobal na korunce, nemusím vůbec psát. A víte, co? Přece napíšu, ha! Dejme tomu, že alobal se začal komerčně používat v polovině minulého století. Nějaká chytrá hlava, osvícený dýmkař, zkusila něco nového a plácla děrovaný alobal na korunku s tabákem. Ejhle, novinka je na světě. Jelikož jsem byl v té době ještě v bříšku (hodně hluboko v bříšku), tak o zrodu tohoto fenoménu nejsem schopen podat zásadní informace. Co dokážu, je popsat vám, kam se to vyvinulo a v čem je vlastně použití alobalu super/na hovno.

Čti od zadu!

Netuším, co bylo dříve. Jestli alobal v dýmkaření, nebo příchod klasického tabáku, tak, jak ho dnes známe (med, voda, melasa, glycerin, tabák, chuťová složka). Každopádně tento nový typ tabáku nebyl z tmavých odrůd a jeho tepelné vlastnosti byly také jiné – na Araba se prostě pálil. Alobal se ukázal být řešením. Vytvořením prostoru mezi tabákem a uhlím se zabránilo rychlému spálení a chuť vynikla mnohem více. Proud tepla se dal regulovat počtem a velikostí dírek, při nedostatečném žáru se využila tarbuš (ten tarbuš, ta tarbuš…odvěká hádka, jako s kedlubnem). Plesk, moderní vodní dýmka žije!

Alobal se samozřejmě dělí na určité druhy v ohledu na jejich mocnost (přichází ke slovu těžká matika, zmiz, dokud je čas). Ten, který smotáte mámě v kuchyni (a že už jsem pěkných pár kilometrů odcizil za těch 6 let), má mocnost asi 7-9 mikronů. Nevíš, co je mikron? Neřeš. Tento typ alobalu je dobrý, ale dobrý je za 3. Snáze se trhá, je potřeba více vrstev a při přenášení na akce se vysloveně jebe a nejde odmotat beze ztrát. Pak jsou tu alobaly grilovací, které mají mocnost kolem 12 mikronů. S nimi se manipuluje o poznání lépe, jsou tvrdší, vrstva stačí jedna či dvě, ale připlatíte si, bando.