Alobal
Pokud nejste Arab (ne, nestačí k tomu palestina a
velbloud), tak zajisté používáte při kouření dýmky alobal. Ne, že byste zrovna
vytvářeli labutě nebo obalovali dýmku jako Apollo 11, ale něco mezi tabákem a
uhlím mít musíte.
Možná si řeknete, že o takové triviální věci, jako je alobal
na korunce, nemusím vůbec psát. A víte, co? Přece napíšu, ha! Dejme
tomu, že alobal se začal komerčně používat v polovině minulého století. Nějaká
chytrá hlava, osvícený dýmkař, zkusila něco nového a plácla děrovaný alobal na
korunku s tabákem. Ejhle, novinka je na světě. Jelikož jsem byl v té
době ještě v bříšku (hodně hluboko v bříšku), tak o zrodu tohoto
fenoménu nejsem schopen podat zásadní informace. Co dokážu, je popsat vám, kam
se to vyvinulo a v čem je vlastně použití alobalu super/na hovno.
Čti od zadu! |
Alobal se samozřejmě dělí na určité druhy v ohledu na
jejich mocnost (přichází ke slovu těžká matika, zmiz, dokud je čas). Ten, který
smotáte mámě v kuchyni (a že už jsem pěkných pár kilometrů odcizil za těch
6 let), má mocnost asi 7-9 mikronů. Nevíš, co je mikron? Neřeš. Tento typ
alobalu je dobrý, ale dobrý je za 3. Snáze se trhá, je potřeba více vrstev a
při přenášení na akce se vysloveně jebe a nejde odmotat beze ztrát. Pak jsou tu
alobaly grilovací, které mají mocnost kolem 12 mikronů. S nimi se
manipuluje o poznání lépe, jsou tvrdší, vrstva stačí jedna či dvě, ale
připlatíte si, bando.