Dýmkařův koutek

Pár set let zpět uhlíkům nestálo nic v cestě. Žhavé z ohniště, hezky dřevěné a popelavé přistálo rovnou na tabákových listech – tzv. na Araba. Jak se tedy dýmka dožila dneška, když kuckající kuřáci museli stopro všichni chcípnout? Jednou z odpovědí je nižší výhřevnost. Dřevěné uhlí, které se odjakživa používalo, vyprodukuje méně tepla než ty naše kokosové krychle. Takže si toho „Araba“ mohli tehdejší dýmkaři dopřát bez dvou rakovin a spáleného pajšlu k tomu. To ale jen hádám, v novověku se dalo umřít na tisíc způsobů ještě před prvními šedinami v podbřišku, natož na raka či jiné nepříjemnosti z kouření. 

Na počátku 20. století porodila legendární Nakhla svůj první Muʽassel – poctivé černé lejno, které bylo čirou náhodou první tabákovou směsí dnešního typu. Ten se dal rovněž poctivě zpražit nechráněným sexem s uhlíky, ale popel v korunce chuti nepřidal a tabák potřeboval lepší tepelnou péči. Co teď? Pokrok se nedá zastavit, proto někomu začala vrtat v hlavě otázka, zda by to uhlí přeci jen nebylo špatné nějak od směsi v korunce oddělit. A tak se začaly používat kovové mřížky a děrované plíšky, heuréka. Nějak to lépe chutnalo (lol), dýmu dostatek a popelu v korunce bylo o poznání méně. To ale nestačí!

S alobalem si v domácnostech hrajeme od poloviny minulého století. Co dýmkař, to dílem kutil, takže bylo jen otázkou času, než to někdo s korunkou a tímhle matrošem zkusí. Stalo se, rozšířilo se, píchalo se a radovalo – byla nastolena rovnováha mezi množstvím tepla a kvalitou kuřáckého zážitku! Přívod tepla se reguloval počtem a velikostí dírek, stejně tak množstvím vrstev a postavením uhlíků na korunce. Začala éra hrátek s alobalem! Kaloudy stranou, alobal je dnes stále nejrozšířenějším systémem přenosu tepla v dýmkařském kosmu.

Alobal se dá dost dobře přirovnat k toaleťáku – čím tenčí, tím více to dře. Tím nejtenčím a taky nejlevnějším si rozdrásáte řiť i plíce (utírání alobalem je už ale fakt pro fajnšmekry, nedoporučuji). Na chvostu alobalové nabídky kraluje kuchyňský alobal, který se svými 7–9 µm udělá parádu tak leda na chlebu s řízkem. To divné ú-emko je symbol mikronu, neboli mikrometru (0,000 001 metru). TAKŽE µTORRENT JE VLASTNĚ MIKROTORRENT? NEBO MÝTORRENT?! Čert to vem. Na téhle parádě mnoho z nás začínalo, korunku jsme vybavili jedinou vrstvou a s pomlaskáváním se vydávali na cestu do škrábavého pekla. Když jej přehnete alespoň třikrát (6 vrstev), bude dýmka jakž takž, ale nechte jej radši mámě na řízky či vegan-friendly seitan.

Lepší zážitek vykouzlíte s grilovacím alobalem o mocnosti 12–20 µm, který stačí obvykle přehnout jen dvakrát (4 vrstvy). Seženete bez problémů na dýmkařských shopech i mimo ně. A pomyslným vrcholem je lehce deformovatelný plech a.k.a. dýmkařský alobal. Ten je šířkou uzpůsobený korunce a se svými 30 a více mikrony poskytne vašemu tabáku štít bez přehýbání – jedna vrstva stačí! Zkuste tvrďák Roll či pašíka Lil Fat. Narazit můžete ještě na přímo vykrojené, jednotlivé kusy alobalu pro korunky. Verdikt? Příliš tenké a nepřizpůsobitelné – role lepší, kutilové moji. Do dvou kusů si ale můžete zabalit hermoš na gril, se hodí.

Z edice Nouzovka, kterou nedoporučuji:

Potřebujete vhodný starter pack – alobal, korunku a poker. Alobal ideálně pevný, korunku zásadně nabitou nějakou mňamkou a poker řádně ostrý! Dále v článku si řekneme více o píchání (:O) a chování tabáku pod alobalem, nyní pojďme k praxi.

Nejprve utrhněte/unůžkujte list dýmkařského alobalu, případně grilovacího (2 vrstvy = jednou přehnout napůl) nebo přinejhorším kuchyňského (4–6 vrstev = dvakrát/třikrát přehnout napůl). List alobalu vyhlaďte, nechceme žádný krabatý hnus.

Z boku list chytněte do pazoury (palec + ukazováček) a druhou rukou vytvořte tvar C. Jako když držíte striptérskou tyč, praxi určitě máme všichni.

Položte alobal na korunku. Dlaň ve tvaru C položte na hrany korunky, čímž zafixujete alobal na místě malíčkem a palcem. Druhou rukou stále držíte alobal za jeho boční stranu.

Alobal je na místě, vypnutý relativně do hladka. Když to nevyjde, můžete to opravit zvednutím krabaté strany a opětovným napnutím, nebo začít s klidem znovu. Nyní uplácejte alobal na pevno k samotným stěnám korunky, aby nedocházelo k tepelným ztrátám a všechno správně těsnilo. Ehm, jak s těma dírama?

Tak jistě, Borate. Chce to ale sakra nástroj hodný násilníků. Díry do alobalu se vyráběly vším možným – kočičím drápem, náušnicí, připínáčkem, jehlou, párátkem i vidličkou. Pak nás osvítilo a vytvořili jsme užitečný nástroj manipulace a destrukce. Tradá, poker je na světě. Nejedná se však o karetní blafovanou. Děrovač, neboli poker se nám konečně zabydlel v ruce, protože byl dostatečně dlouhý, s úchopovou oblastí a dostatečně tlustou jehlou! Vybrat si můžete z low-cost verzí, designových kousků i ručně zbastlených šídel.

Vřele nedoporučuju používat kruhové děrovače vybavené armádou dírek. Člověk si řekne: „Čéče, vždyť to je přímo na korunku. Nemusím řešit množství a pravidelnost dírek, so shut up and take my money.“ Akorát že vůbec! Často si tím alobal prohnete nebo protrhnete komplet, navíc je vhodné přizpůsobit počet a rozmístění dírek právě té korunce, kterou si chcete užít.

Čeho se tedy při koitu mezi alobalem a děrovačem držet?

• dírkujeme vždy od kraje ke středu korunky
• od hrany ponechte mezeru bez dírek přibližně půl centimetru → uhlí odložené ke kraji nebude tolik trápit směs v korunce, a ta si potřebuje čas od času dáchnout, navíc také nahřejete stěny korunky (hodí se!)
• vytvářejte pravidelné kruhy → 20–50 dírek v závislosti na velikosti korunky
• udržujte stejnou vzdálenost mezi jednotlivými dírkami → 0,5–1 cm
• u phunnelů neděrujeme střed → teplo má proudit do směsi, ne do dýmky

A vyhněte se extrémům. Milion dírek pro demokracii? Když proděravíte alobal skrz naskrz šíleným množstvím dírek, tak natáhnete ve finále více chladného než ohřátého vzduchu. Efektivita level covidové kompenzace. Tři dírky a dost? Ten ohřátý vzduch tam projde jakože teleportem, nebo co? Prostě udělejte tolik dírek, jako máte dobrých známek na vysvědčení – tak akorát!

Začněme rychlou exkurzí do světa žárů a tepelných proudů. Abyste z pusy dostali nějaký ten váš pokus o kolečko či loď v mlze, potřebujete zdroj tepla působící na korunku a směs v ní nabitou. Zdrojem tepla v dýmkařském univerzu jsou uhlíky – kokosové, dřevěné, rychlozápalné, silver tabs a jiné. Ponechme nyní stranou rodící se hi-tech elektronická HMS. Kokosové uhlí vyprodukuje zhruba 350–450°C v závislosti na zpracování, kvalitě materiálu a velikosti, výhřevnost dřevěného uhlí (časté v arabských zemích, vyrábí se z citrusového dřeva) a silver tabs (lámavé stříbrné špalíky s přídomkem japonské) je o dost nižší. 

Teplo z uhlíků působí na tabák či náhražku a proniká i do stěn samotné korunky. Potah z dýmky sbírá horký vzduch nad korunkou a aktivně jej posílá skrze směs, ze které se odpařuje glycerin s aromatizátorem. Ten odchází dolů do vázy ve formě „dýmu“ a zbytek už je jasný. Dochází však k tepleným ztrátám, navíc samotný alobal odrazí a HMS pohltí dávku tepla, takže 400°C v korunce opravdu nepanuje. Takovou teplotu nevydrží nikotin, aromatizátory, melasa, ani samotný tabákový list – nad 250°C se nikotin i aromatizátory vytrácejí, melasa karamelizuje (cukrový sirup, oujé) a listy se sesmaží na sračku, v případě vysokých teplot samozřejmě vzplanou. Proces kouření v našem případě začíná od 160°C, kdy se začínají uvolňovat aromatizátory – cítíte chuť, ale nemáte klaudy. Ideální teplotní režim je 180–220°C, ve kterém si užíváte chuti, nikotinu i mocného dýmu. Když směsi přitavíte nad tento rámec, máte v hubě i plicích spáleniště.

A teď hezky, po lopatě česky. Tabáku v korunce můžeme dopřát dva druhy tepla – zónové a rovnoměrné. Zónové teplo jde ruku v rozkroku s alobalem. V místě, kde stojí uhlíky, je tepla nejvíce. Uhlíky na alobalu během kouření sundáváme, oklepáváme a přesunujeme, abychom dopřáli pořádnou saunu celé tabákové směsi a nahřáli stěny korunky. Zónové teplo využijete v mixologii a v sessions, které chcete během kouření ovládat a měnit – hlavně po chuťové stránce. Abychom prohřáli směs komplet, musíme si s uhlím hrát.

Rovnoměrné, kontinuálně proudící teplo poskytuje HMS, protože uhlíky uvnitř nahřejí celý ten kovový patvar a teplo z něj proudí rovnoměrně na celou směs i do stěn korunky. Což je pohodlnější než hrát uhlíkový tetris na alobalové korunce, ale ne vždy ta nejlepší cesta. Rovnoměrné teplo jebe do celé směsi, takže nikotinu i aromatizátorů vytáhnete na jeden potah více než u zónového tepla. To logicky obsahuje slepá místa, kde je tepla méně a servírování chuti i síly je tedy nerovnoměrné. Proto je spousta cápků a koc, kteří přejdou z alobalu na HMS, uchvácena intenzivnější chutí bez větší práce a k alobalu už se nevrací.

Uhlíky připravit, je čas postavit je do latě. Jeden, dva, tři, čtyři, aneb správné umístění uhlíků na alobalové korunce. Jeden uhlík na korunce je bullshit, tepla je nedostatek a také posíláte přes směs více chladného vzduchu než horkého. 

Dva uhlíky, jó, to je árie na old school čajovny a korunky od Aladinu. Tepla je sice relativně dost, ale session to nebude dlouhá. Na dva uhlíky můžete samozřejmě přejít během kouření, když tři uhlíky na alobalu dělají na váš vkus tabák až příliš intenzivním. 

Tři uhlíky jsou optimální pro většinu korunek, chce to jen dobré rozestavení. Jsou výjimky jako miniaturní korunky, kde tři uhlíky udělají spoušť nebo se tam vůbec nevlezou, a také mega široké/hluboké korunky, pro které využijete i více uhlíků – nejenom celé uhlíky, ale i půlky. 

Čtyři uhlíky používáme na rozehřívání černoty, případně na různé násady (Flavor Saver/šnek, Provost, sítko od Badchi).

Nahoře jsem vám ukázal, jak správně rozpíchat korunku tak, aby zůstala určitá plocha od kraje volná a bez dírek. Čím blíž ke středu uhlíky položíte, tím více tepla půjde přímo do směsi. Ke středu směřujte uhlíky až po takové cca hodince, jinak byste mohli tabák přepálit. Shame! Obrázky uhlíků na korunce byly sice hezké, ale proč taková geometrie? Dva uhlíky dáte naproti sobě, to je easy. Tři uhlíky rozestavíte tak, aby mezi s sebou svíraly▲, stály na krajích a z jedné třetiny přesahovaly okraj korunky. Takto se nahřejí i stěny korunky a směs uvnitř nedostává takového čouda, protože u kraje nám dírky chybí – uhlíky neleží na proděravěné části celou svou plochou. Čtyři uhlíky rozestavíme naproti sobě, aby mezi s sebou svíraly ■, opět ne ve středu korunky, ale s přesahem přes hranu korunky. Čím jsou uhlíky menší, tak je samozřejmě přesunujete více ke středu korunky. U phunnelu neděrujeme střed, nezapomeňte, tak tam nestavte zbytečně uhlíky. Pro ty je rezervovaná propíchaná plocha, že jo.

Jiných výsledků samozřejmě dosáhnete při použití jiného typu uhlíků a s různými velikostmi kokosáků. Můžete si zakouřit černotku na čtyři 25mm uhlíky po celou session, u velkého phunnelu se černotou nabitou na dotyk použít šest půlek uhlíků nebo vyzkoušet světlotu bez dotyku na klasické tři 26mm uhlíky. Možností je spousta, tak si hrajte.

Kdo se stará, prodlouží si session – klep, klep. Do správné kuřby vstupuje i element štěstí, někdy proto nemusíte na uhlíky ani sáhnout a máte vystaráno na dlouhé desítky minut. Obecně ale práce s uhlím prodlužuje dobu aktivity dýmky. Znáte to z lepších podniků, tam chodí uhelný servis každou chvíli. Oklepává, mění, přidává či ubírá uhlí ve snaze nezpůsobit tabáku tepelný šok a udržet kvalitní množství chuti, dýmu i síly.

Uhelný tetris – co vlastně od dýmky chci? To je dobré si říct. Já od svých dýmek očekávám, že pojedou tak dvě hoďky a přizpůsobím tomu práci s uhlím. Používám tři 26mm kokosáky, sem tam čtyři. Uhlí oklepávám, zčernalé strany otáčím k sobě pro dodatečné nažhavení, v závěru session používám pokličku od HMS či tarbuš k alobalové korunce. Nové várky uhlíků k dýmce nedělám, s výše popsaným těch dvou hodin dosahuji pravidelně. 

Někdo se o uhlí starat nechce, tak tam plácne várku a nechá ji zpopelnatět bez jakéhokoliv zásahu – takové session končí klidně i po hodině. Jiní, podomní dýmkaři zase po hodině rozpalují novou várku uhlí. Často pak dýmku spálí a mrouskaj si, jak mají velké klaudy na úkor chuti. Když ale přidají nové uhlí v rozumnou dobu, ve správné míře (třeba jeden větší, jeden menší atd.) a mají cit pro práci s teplem, přiblíží se úrovni podnikového servisu a session prodlouží bez větších známek poklesu kvality. Dělat si doma uhelný servis na úrovni lounge by zkosilo vaši zásobu uhlíků velice rychle, ale můžete si samozřejmě namísto tří uhlíků nahřát postupně větší množství a hrát ten pravý tetris. A tak se zeptejte sami sebe před session, jakou dýmku vlastně chcete a tomu přizpůsobte uhelný čardáš.

V kapse tě nosím – na doma i do podniku, nosič uvítáš v mžiku. Tácky jsou fajn, ale někdy jsou příliš malé, ploché jako prkno či úplně chybí. Když tácek nemá výstupky na odložení uhlíků, rovná plocha jim přiškrtí kyslík a uhlík na tácku zespoda černá. Pro manipulaci, bezpečné úložiště a klid v duši volím tebe, nosiči! Prodávají se v různých tvarech i velikostech, každopádně dívejte se po těchto vlastnostech. Mřížka nebo síto v nádobě (k uhlíkům se dostane kyslík, nezčernaj), ochrana na ruce (mezikus pod úchopem, který chrání vaše chlupy na prstech před ožehem), očko na kleště (možnost odložit kleště tam, kde je potřebujete, jistě uvítáte). 

Do nosiče bezpečně uložíte přebytečné uhlí a nezasíráte si tácek, lze tam bez úhony odložit i žhavé HMS. Třepáním a jinými pohyby s nosičem oklepete z uhlíků popel jedna dvě. A když uhlí potřebuje lehce dožhavit? Mácháte, kroužíte a vlastně tančíte s nosičem tak, aby odstředivá síla držela uhlíky uvnitř a proudy vzduchu zbarvily uhlí do ruda. Ale to jen na vlastní nebezpečí – za bezpečnost nábytku, vás i okolních osob neručím 😄!

Kámoš komín – a je to ten tarbuš nebo ta tarbuš? Dříve nezbytné příslušenství každé Aladinky se s nástupem Kaloud Lotusu a jiných odvozenin na pár let stáhlo do ústraní, protože o regulaci tepla se starala poklička s dvířky na HMS. Dříve jsme moc nerozehřívali, s čerstvým uhlím na alobalu okamžitě roztahávali, a tak se tarbuš používala spíše ke konci session na zvýšení teploty. Dnes tarbuš používáme k obojímu. 

Zrychlí nám rozehřívání korunky a tabáku na začátku session, my pak jen po 5 a více minutách několikrát potáhneme a dýmka je ready bez šíleného roztahávání. To je užitečné doma i v podniku. Aktuální tarbuše jsou dostatečně široké, aby pojaly korunku včetně HMS. V případě Lotusu a jiných ale tarbuš na závěr nepoužívám, protože poklička. U alobalové korunky ji tam klidně na posledních 15–20 minut hodím. Užitečná věcička, která soustředí uhelné teplo a prohřívá korunku. Během session ji odložte, jinak si snížíte životnost tabáku i uhlí.

Ruda z Ostravy – bo cigoše nechcu, ty cype. Je to prosté, uhlí rozpalte vždycky do ruda. V opačném případě vám nebude dělat dobře oxid uhelnatý v krevním oběhu. Chuť půjde taky k šípku. Načernalé, na půl rozpálené uhlí prostě vole ne! Pokud vám během session jedna strana uhlíků zčerná, můžete ji buď rozfoukat (mimo korunku), roztočit uhlí v nosiči nebo natočit černou stranou k sobě (uhlíky se o sebe zase rozpálí, ideální v HMS).

Změna je život – dej uhlíkům nový rozměr. Nebojte se experimentovat nejen s množstvím, ale i velikostí uhlíků. Dnešní standard kokosového uhlí je 26 mm, dříve jsme fungovali na 25 mm. Nemůžete přijít na vhodnou pozici uhlí a furt se vám to pálí? Zkuste o něco menší variantu, není to žádná ostuda. Naopak vám mohou více vyhovovat. To platí i pro tzv. půlky, tedy poloviční variantu klasické kostky. Dejte na alobalovou korunku čtyři rozžhavené půlky a uvidíte, jak jemného a delikátního zážitku např. s Tangiers dostáhnete. 

Prostě zkoušejte, možností je dostatek a klasické 26mm kokosáky nejsou jediným správným řešením. Samozřejmě jinému rozměru a počtu uhlíků musíte přizpůsobit svou práci s teplem, nabití i množství tabáku. Jen do toho!

Alobal je pro dýmkaře a dýmkařky, kteří chtějí mít celou session pod palcem. Starat se o pozici a množství uhlí, posouvat je na slepá místa, měnit si chuť, množství dýmu i síly. O korunku s alobalem se zkrátka musíte starat, aby vám to vrátila na krutopřísném zážitku. HMS děla spoustu (ne)vděčné práce za vás a když ovládnete základy práce s uhlím, vyžaduje jen malou péči. V příštím díle vás naučím užitečné alobalové kreace a modifikace! See ya.