Dýmkařův koutek

No nic, prostě jsem zalobboval a svatosvatě slíbil, že to opravdu bude svatební cesta, nikoliv tour po fabrikách s uhlím. A tak jsme se přes Frankfurt a Singapur vydali do Indonésie, po dobu 16 dní se našim útočištěm stalo Bali. Můžete mrknout na mapu, kde jsem všechno od vodopádů a chrámů přes bary i warungy po dýmkárny a ubytka zanesl.

Pokud nepřeplujete na nafukovacím plameňáku z Jávy či Lomboku, sousedních ostrovů, dosednete na letišti v hl. městě – Denpasaru. Na letišti vás zkásnou za místní vízum (500k IDR) a když zaplatíte v USD/EUR, vrátí vám v místní měně. Držte si klobouky, kvůli hyperinflaci je budete potřebovat na miliony místních rupií. Já su milionář!! Převod je easy, v době škrábání článku odstraníte poslední tři nuly a vynásobíte 1,5. Konec kalouskování, jste vypuštěni do lidské a kuloparné džungle před letištěm. 

Balijská angličtina je legrační, uslyšíte ji denně tisíckrát a většinou ve spojení s nabídkou služeb a zboží všeho druhu. Handlovat a smlouvat doporučuju, s úsměvem na ksichtě se dá vyhádat skvělá cena. „Hello, yes?!“ Právě takto pozitivně váš všichni zdraví, okamžitě říkají ano na cokoliv, co po nich můžete chtít. Do slovníčku bych ještě vypíchnul: „Hello, yes! Ju vona taxi? Not nau?! Mejbí in fiftín minits?? Vot ebaut tomorou? Ajs kríííííím. Let mi ripit jor ordr. Masáž? Váj not?! Gud prajs for ju, gud prajs.“

Bali má svou vlastní formu hinduismu a vyznává ji přes 85 % místních v kontrastu se zbytkem Indonésie, která je převážně muslimská (z 90 %). Denně se modlí několikrát, všude před budovami je z banánového listu spletená obětina, oltáře s vonnými tyčkami everywhere a chrámů jsou tu tři prdele. Přišlo mi to úžasné, barevné a sám jsem si jedním náboženským obřadem prošel – očistou v Chrámu vodního očištění (Tirta Empul).

Jelikož je tohle článek o dýmkách, nebudu se dále v průvodcování rozjíždět. Chybí mi ten signální deštník, že jo. Co na Bali mimo dýmek najdete? Skvělé jídlo (Nasi Goreng 24/7), vodopády, pláže k surfování, hippíky, ruské utečence, chaotickou (boží) dopravu především na skútrech, okousané silnice plné děr (Nusa Penida approves), jógu a meditaci, manty, želvy i opice, chrámy, džungle, rýžové terasy, kávové i čajové plantáže, sopky, náboženské tance a nářez turistů. Rozhodně doporučuji Bali navštívit, každý si tam najde svůj vlastní kus tropického ráje! Nebo horečku dengue.

Příběh o vodních dýmkách v Indonésii vybízí ke srovnání s Čínou. Jakože cože?! Tak vezměte si, že obě země vyrábí klíčové komponenty pro světový dýmkařský trh. V Indonésii je to kokosové uhlí, v Číně zase převážná většina dýmek a příslušenství, ať si každý kdáká co chce. Víme něco o místních komunitách, známe lokální podniky, značky, výrazné osobnosti a dýmkaří tam vůbec někdo? Vlastně nevíme. Jsem toho názoru, že až v Číně nebudou pouze vyrábět, ale začnou i pořádně dýmkařit, bude to mít dopad na celosvětovou komunitu. Zároveň si myslím, že budoucnost dýmkaření leží v Asii. Až to v Evropě či Americe zregulujeme do nesmyslu a dýmkaření půjde do undergroundu, v Asii bude trh vzkvétat.

Indonésané nejsou hardcore dýmkaři, zatím. Jedná se sice o stát, kde kouří téměř 35 % obyvatel, ale čadí hlavně kreket. To je taková punková cigareta bez filtru s hřebíčkem a dalším kořením. Několik dekád vyrábějí uhlí z kokosových skořápek, ale teprve před cca 14 lety si uvědomili, že si kromě grilování, topení a jiných aktivit najde využití také u vodních dýmek. Všimli si toho i ve světě, proto z Ameriky, Evropy, Ruska i arabských zemí nalétli distributoři a vytvořili značky jako Cocobrico, Tom Cococha atd., pod kterými začali nabízet nový druh uhlí pro dýmky různě po světě.

V rámci této kulturní výměny se do Indonésie dostaly i dýmky samotné, a to z Indie, Turecka a Číny. Nebudeme si tu nic lakovat, místním to stále nic neříkalo. Kouřili především turisté, expati a zlatá mládež. O nějaké kultuře nebo kvalitě přípravy nemohla být řeč, prostě jeb tam hroudu do korunky, alobal nebo badchu na to a jedem.

Obrat nastal v roce 2019 a zase za to můžou ti MIGRANTI! Hh, no jistě. Spousta Rusů ještě před válkou objevilo v Indonésii, potažmo na Bali, útočiště před Putinem nebo svůj vysněný instagramový život. A jelikož jejich dýmkařsky aktivní část měla zažitý určitý standard a v Indonésii bylo pusto prázdno, začali si přetvářet místní dýmkařskou scénu k obrazu svému. Kde nic není, nabízí se příležitost. Indonésie je právě teď jako Česko či Rusko v roce 2012–2015, dýmkařské hřiště rostoucí a nabízející každému, kdo si dá dva a dva uhlíky dohromady, příležitost si zahrát.

Popsat místní poměry není pro pisálka z Česka nic jednoduchého, tak jsem se prostě zeptal. Pomohli mi především pánové Saša Latyšev a Igor Poguljaljo, kteří žijí na Bali a dýmkařsky podnikají. Co dělají? Tak Saša z Ruska odešel už před 6 lety a vydal se šířit dýmkařskou kulturu do Číny, vytvořil tam vzdělávací kanál o dýmkách a provozoval dýmkárnu. Poté vytvořil magnetický náustek Hoobracelet a přestěhoval se na Bali. Tam nyní spoluvlastní síť dýmkáren Eden, obchod MyShishaBali, školící centrum Shisha Academy a prsty má také v lokální tabákové značce Tombacco. 

Igor se již léta věnuje dýmkařské historii, píše dlouhé a podrobné články o původu dýmek v různých zemích, přednášel na Hookah Club Show a nyní rozjíždí v Indonésii dýmkařský catering a vlastní značku uhlí. Oba pánové mají několik kanálů na Telegramu. Na Igora jsem narazil už před líbánkami, na féra jsem mu napsal, že se mi jeho obsah líbí, tvořím podobné dlouhopisy na dýmkařská témata a zrovna mám cestu kolem – pojďme na dýmku. S mou i jeho manželkou jsme se hned druhý den po příletu potkali na dýmce v Edenu, prokecali jsme několik hodin a skamarádili se. 

Sašu jsem potkal v druhé pobočce Eden Canggu, kde si k nám na random přisedl. On mi ten jeho magnetický náramek před lety poslal a jak jsme na to přišli, další 4 hoďky nás ani on ze svých spárů nepustil. Oběma jsem ukázal Dýmkařskou bichli, ze které byli nadšení a prosili o překlad. Darovaná knížka Sašovi nám s ženou vynesla večer v Edenu s unlimited alkoholem, jídlem, dýmkami a skvělou konverzací, která dala informační základ tomuto článku. Za jednu knížku v cizím jazyce docela fajn! Dokonce nám nabízel, když přeletíme do Jakarty, túru po uhelných fabrikách. Mě samozřejmě zasvítili oči, ale jeden pohled na mou drahou ženu mě ujistil, že takhle si líbanky nepředstavuje. Takže příště.

A teď už bez dalších průtahů o tom, jak to tam žhaví. Dnes je Indonésie jedním z lídrů v odvětví vodních dýmek v jihovýchodní Asii, mají navíc nejvýkonnější ekonomiku v regionu. Jsou předním světovým vývozcem kokosového uhlí, na svém území pěstují tabákové odrůdy Burley a Kasturi, což je místní verze Golden Virginie. Co dál? Pojďme se zaměřit na Bali.

Ještě před rozmachem dýmek v zemi se zde zrodila dýmkařská kýčovitá legenda. Tak jako jsme v mládí toužili po nedostupné Meduse, velmi záhy jsme objevili novou předraženou krásku. Řeč je o Kalyanbali. Její historie sahá až do roku 2011, kdy se pan Alex z Ruska přestěhoval do Ubudu (město na Bali) a začal bastlit dýmky s protáhlými, atypickými vázami na kusech dřeva. Podle toho, co jsem viděl na místě, může si tam svou vlastní KB poskládat každý za pár korun – vyhřezlých dřev, protáhlých váz a mosazi se tam v desítkách dílen válí tuna. Originál stojí cca 1500 USD, jajks.

Mimo jiné pan majitel provozuje Shisha Temple, dýmkárnu v Denpasaru, kde si můžete z jeho tvorby zakouřit. Od roku 2014 zde navíc nabízí černotku, HMS a zkrátka ruský styl, což na Bali udělal opravdu jako první a položil tak základ moderní podobě místního dýmkaření!

Dýmka má vždy podstavec, který je buď dřevěný, kovový nebo hliněný. Od hinduistických soch přes draky, ještěry, slony po totemy, dlaně a bizáry – tohle vše vám může držet tu skleněnou nudli. Tělo nasazovací, downstem dlouhý a často zprohýbaný. Obtížná údržba, ale zaručený wow efekt. Vývod zpětného ventilu z hlav, rukou a dalších částí „sošek“. K tomu vyrábí korunky, hygienické náustky a hlavně nádherné hadice s náustky. Sám jeden mám, odměna za bakalářku – s dopravou a vším za 6k. Uff, suverénně nejdražší hadice v mé sbírce. Je to opravdu hadice, protože je potažená kůží z hada, případně jiných plazů, a doplněná o dlouhý dřevěný náustek. Ochráncům zvířat právě zkratovaly obvody.

Druhou a poslední značkou je prozatím Omnia Hookah Bali, která navazuje na styl hinduismu, podstavců a rozteklých váz. Taková levnější kopie Kalyanbali, pár se jich válí i u nás. V podnicích narazíte také na značky Mr. Wood, Steamulation, Aladin, MattPear a různé další východní dýmky.

V ofiko distribuci zde najdete tabáky Al Fakher, Adalya, Mazaya, BlackBurn, Darkside, Must Have, Duft a Tangiers. To je vlastně nářez! Samé dobroty. Lokálně se zde vyrábí značka Tombacco, na kterou jsme mohli narazit už před lety na německém trhu. Je to projekt značky Tom Cococha, aktuálně rebrandovaný a soustředící se primárně na Indonésii.

Dvě tabákové linky (Kasturi/Golden Virginia a Burley, tedy světlá i černá), edice singlů, mixů a dokonce i varianta herbal z čajových lístků. Dostal jsem některé příchutě darem od místního distributora, bohužel pro mě jen světlou linku. Na druhou stranu nemá problém s tepelnou odolností, cut je hrubší, melasy dostatek a je to vlastně příjemná světlotka.

Další lokální značkou, k mému překvapení, je Doobacco. Ano, to Doobacco, které jsme tady měli před 10 lety a byla to vlastně první černota na českém trhu. Tabák silný, chuťově výjimečný. V té době jsme nevěděli, co máme vlastně v rukou (černotu ještě nikdo neznal, kromě Tangiers), ale věděli jsme, že nám mega chutná i nakládá. Z této značky se spletitým příběhem postupně stal Darkside, můžete si poslechnout. A najednou je znova funkční, působí v Indonésii, zachovala si grafickou identitu i část příchutí a jede dál. Vyzkoušel jsem marakuju, která byla kdysi snová. Chuť stejná, ale tabák už mnohem horší. Cut hrubý, tepelná odolnost na prd, skoro žádná melasa. Legenda žije dál, ale po asijsku.

V místních trafikách si k dýmce nekoupíte zhola nic, takže jste odkázáni na dýmkařské podniky a specializované shopy. Největším je aktuálně MyShishaBali, sortiment je opravdu široký a kopíruje věrně ruskou nabídku, akorát tabáku je o něco méně. K tomu na Bali najdete futuristickou prodejnu Mr&Mrs Butler v Denpasaru, kde je to fakt #allwhite, a několik obchodů Fusion Shisha & Accessories.

Balijci se dají charakterizovat jako nadšení, amatérští dýmkaři. Nasávají informace, praktické či teoretické, jako mořské houby. Z pěti dýmkařských podniků jsem učil nabíjet personál ve třech, každý na směně se rád dozvěděl něco nového a neustále se úslužně modlili – jednalo se především o mladé kluky, holky tam působí jen na place a s dýmkami nepracují. Učí se převážně experimenty, krátkými videi z IG a TikToku (uff) a hlavně od převážně ruských i ukrajinských majitelů podniku. Dýmku si dopřejí od 18 let, mohou si zakouřit i venku kromě okolí nemocnic, chrámů, turistických atrakcí a veřejné dopravy. V podnicích lze kouřit pouze v zónách pro kuřáky vyhrazených.

Tu pravou kvalitu si expati přivezli s sebou, v nejlepších podnicích nabíjejí Kazaši, Rusové, Ukrajinci i Turci jako dýmkařští mistři. Své zkušenosti předávají Balijcům, kteří je naopak učí místní jazyk a předávají jim svou kulturu. Opět kvalitní výměna! O další šíření znalostí a hlavně praktických zkušeností z provozu dýmkárny se stará místní Shisha Academy, která školí personál podniků i majitele.

Místní velmi rádi mixují, ze singlů nejradši kouří čistou mátu (neasi v tom parnu a vlhkosti). Zajímavý poznatek, v důsledku vlhkosti na všech uhlících tak nějak hrudkuje popel a uhlí hoří pomaleji. To má za následek nižší výhřevnost, zato delší výdrž. V oblibě mají dýmku kolem 2 hodin a nebojí se nabíjet větší gramáže. S korunkami je to pade na pade, převážně ruské klasiky jako UPG, Voska, Cosmo Bowl a doplňují je phunnely od Oblaka, Smokelabu a Moonu. Uhelný servis dělají, ale trvá jim to milion let a s ovládáním tepla si ještě tolik nerozumí – výhodou je, že i přesto všude dávají kleště a můžete si s uhlím hrát sami. Nejraději mají dense pack do phunnelu se světlým i černým tabákem, nabití na full touch a namísto zažehlování si nechají žhavé HMS vždy „sednout“.

Pro Balijce vzniká v posledních dvou letech velké množství akcí. Typicky degustace, které tam pořádal Darkside, dále Must Have, Tombacco i Duft. Spousta venkovních dýmkařských pařeb po západu slunce (zapadá tak v půl 7, takže mohou být dlouhé), veřejné přednášky a workshopy.

Když jsme se pro tento ostrov rozhodli, řekl jsem si, že alespoň jedna dobrá dýmka za celý pobyt a budu v cajku. Ve výsledku jsme měli prima dýmku skoro každý druhý den, ha. 

Pokud jste to zvládli až sem, gratuluju! Opět jsem se trochu rozepsal, ale bylo toho tolik ke sdílení. Mi scuzi. Čechů na Bali jezdí hodně a já mám pro vás dobrou zprávu – dýmkařsky se tady nudit nebudete. Je boží najít skvělou dovolenkovou destinaci, kde mají navíc rozvíjející se dýmkařskou kulturu, která je na vzestupu. Nízké regulace, spousta potencionálních dýmkařů a dýmkařek, levné živobytí a tropický ráj.

A pokud se vám Evropa zajídá a hledáte nové místo k životu, na Bali můžete naskočit do rozjíždějícího se vlaku dýmkařského byznysu a kvetoucí kultury. Samotného mě to láká, protože s trochou zlaťáků tam můžete rozjet opravdu cokoliv a Indonésané jsou po dýmkách aktuálně hladoví. Jakmile se dýmky pořádně rozšíří i na Jávě, tak to tam bude pořádná show!

Všem přeji bezpečnou cestu, úžasný zážitek na Bali a skvělou dýmku na doplnění atmosféry. Nikmati liburan Anda!